Izzart z Panských lesů

Výcvikový víkend Lučkovice 21.9.2008

Ou yeah! Konečně jsem vyrazil na pořádný výlet. Dostala se mi možnost vzít příživníky na pořádný výcvikový tábor, aby se naučili správnému vychování a nedělali mi nikde ostudu (a hlavně, aby se mi zase někde nezatoulali, jak to mají ve zvyku). Na tábor nás doprovodil strejda Andy a jeho sestřička Ellie, která po mě od začátku hrozně toužila, ale protože je dáma, tak to maskovala za nevraživost a nedostupnost.

Cesta tam probíhala poměrně v klidu, i když nechápu, proč zrovna já jsem musel být zavřen v podivné mřížované věci, která pohodlností neoplývala. Zhruba v polovině cesty mi v ní začalo být těžko a tak jsem se ozval, aby mi tam někdo alespoň strčil ruku a já ji mohl ohlodat. Bohužel ani po usilovném 30 minutovém koncertu (a ten se mi povedl, jako od skupiny Skřípající zuby) se nepovedlo přesvědčit někoho z lidských spolujezdců aby se mi věnoval a tak jsem se raději rozhodl vrátit zpět ke spánku.

Vzbudilo mě až podivné drncání, které se z ničehonic objevilo po poměrně klídné jízdě. I když jsem konečně ležel dostatečně pohodlně, musel jsem zjistit co se děje. K mému překvapení se kolem mě nemíhaly podivné plechové krabice, ale stromy. Paráda. Konečně to vypadalo na blížící se konec utrpení v plastové krabici s mřížemi. Po chvíli jízdy zeleným prostředím jsme se vynořili na světlém prostranství obehnaném chatkami a spoustou zeleně. Můj úkol zněl jasně...při první příležitosti vyskočit a prchat do lesa, abych si trochu protáhl nohy. Bohužel lidští otrapové se rozhodli, že si chtějí vybalit a označkovat si obydlí, takže jsem si je musel vzít na vodítko a dovést je na místo. Opravdu je s nimi jen trápení.

Po potřebném a důkladném očichání nového dočasného příbytku a po dostatečném přivitání se strejdou a tetou (opět si hrála na nepřístupnou), jsem se zaměřil na hafany venku. Byla tam spousta nových neznámých tváří a já jako téměř nejmladší člen tábora jsem se musel všem samozřejmě představit. Představení ovšem nebylo jen tak nahodilé, jak si někdo myslí. My psi máme vychování a tak jsme si připnuly naše páníčky na vodítka a s ostatními je seznamovali hrací formou. Tím jsme strávili příjemný zbytek večera a ve zbývajícím světle jsme všichni své lidské doprovody vypustily, aby se chvíli bavili volně. My jsme se samozřejmě okamžitě rozeběhli do hloučků a vyměňovali si zkušenosti z chovu lidí. První den (nebo přesněji řečeno první podvečer) proběhl klidně a mohli jsme se vydat na kutě. Po odchodu všech lidí s příbytku na lidskou večeři, jsem samozřejmě ještě slabou hodinku dával celému táboru najevo, že jsem zůstal zamčený, ale pak jsem usoudil, že mám alespoň přednostní právo výběru postele.

Druhý den ráno jsem se samozřejmě vzbudil jako první a vehementně jsem se dožadoval snídaně a samozřejmě venčení. Nemám přece v sobě bezedný kanystr, ale malý štěněčí močový měchýř. Naštěstí se všichni v palandách  umístili na dolním patře a tak nebyl problém provést pár zkušebních skoků z výšky na lidská těla. Takhle po ránu je to jako skákat na trampolíně a nejúčinnější metodou buzení je tyto skoky provozovat v oblasti břišní, kde se vám leckdy povede trefit "močák" a to se ptoom vstává hned veseleji. Ale zpět ke mně. Po venčení se páničci odebrali na snídani a já se svými psími spolubydlami se ještě zavrtal do peřin a prozkoumával prostor pod postelemi.

Dopoledne přišla první část tréninku. Trénovala se základní poslušnost, kterou všichni lidé tak trochu nezvládají a zadělávají nám tím při venčení na problémy. Samozřejmě se trénovalo s přestávkami, protože bylo potřeba probírat i taktiku a občas nechat páničky vydechnout. Mně osobně se trénovat nechtělo, poněvadž jsem ráno potkal hned před svojí chatkou svou malou sestřičku Ingu. Rostla z ní fešná slečna a samozřejmě, že po takové dlouhé době odloučení jsem chtěl být pořád s ní a pořádně si ji užít. Snažili jsme se být pořád u sebe, ale jelikož se lidem nelíbilo, že při každém přivolávání běžíme raději k sobě než k nim, museli jsme se rozdělit. Ovšem pauzy mezi cvičeními byly vždycky jen naše. Zbytek dne proběhl v podstatě v podobném režimu a nic zajímavého se neudálo. Občas jsem si musel od výcviku odběhnout, nebo se pozdravit s hmyzem, co lítal okolo, ale to není tak důležité, abyste tím museli trénovat zrak.

Večer nás opět nechali páníčkové o samotě a vyrazili někam na jídlo. Ale nám hafanům to v podstatě bylo jedno, protože jsme byli tak utahaní, že jsme stěží zaregistrovali jejich odchod a hned po uzurpování postele a zabalení do peřin jsme všichni usnuli jak špalíci.

V neděli ráno se nám nikomu nechtělo vstávat a i já, běžně ranní ptáče, jsem zůstával dlouho zachumlaný pod peřinou. Nakonec mě dostala z postele moje sestřička, která pobíhala po venku a dávala to všem jasně najevo (však je taky z Panských lesů). Vyrazil jsem tudíž za ní a spáče nechal v posteli. Poslední den tábora musel být něčím vyjímečným a proto pro nás byla přichystána lahůdka v podobě hledání králíka. Vyrazili jsme tedy hned po snídani na nedaleké pole. Jako první problém před nás postavili potok...široky potok...široky a hluboký potok. Přes něj sice vedla atrapa na lávku, ale ta vypadala dost nebezpečně. Já se teda nebál...fakt ne, ale musím přiznat, že jsem se chvíli snažil paničku přinutit, že to obejdeme, malá procházka by nám přece neuškodila. Po úporném přesvědčování a pár přenesení se povedlo dostat všechny psy na druhý břeh a začali jsme se postupně shromažďovat v debatním kroužku, kde jsme čekali, až na nás při hledání přijde řada. Já teda ještě pořád nechápal, proč z toho všichni dělají takovou vědu, králíka už jsem viděl (jednoho jsem měl doma) a nic zvláštního mi na něm nepřišlo...to klacky jsou mnohem zajímavější...můžete je okusovat, přežvykovat, polykat, blinkat...je s nima spousta zábavy. Po pár desítkách minut čekání přišla řada i na nás a my vyrazili do pole. Běhání mě baví...sice mi do toho furt panička píská a plaší mi všechny klacíky, ale je to švanda. Po doběhnutí na konec pole mě začali hnát do nějakýho divnýho roští, kde v podstatě nic nebylo...jenom ten hloupý králík, který se krčil v malé klícce. Nechtěl jsem ho ještě víc děsit a tak jsem se na něj vyprdl a našel si pořádný klacek, který jsem hned radostně běžel ukázat paničce. Ta teda nadšeně nevypadala, ale co...kdyby uměla hledat, mohla ho mít první a nemusela mi závidět.

Po návratu do tábora už se jen zabalily věci, rozloučili jsme se s novými přáteli a vyrazili směr Praha. Cestou domů na mě padla z celého víkendu únava a tak jsem raději celý návrat prospal. Ještě  pár dnů potom se mi o tom bezva výletě zdálo...a pokud se chcete podívat, jak to tam vypadalo, můžete se juknout o kousek níže. 

Fotogalerie

Shledání se sestřičkou...			Bylo nás tu opravdu hodně...
Oficiální zahájení tábora...	Ani vodítka nás nezastaví...	A seš si jistá, že se to tam vejde?	Zabírám co se dá...
Sdílím byteček se strejdou...	Ne děkuji...ta tráva není zrovna teplá...		Dospáváme...
Že bych se přidal?	Tihle nám tam vyčnívali z řady...
Nehoda není náhoda...	Naši spolubydlící...
Zkouška postoje	Oficiální ukončení tábora
Cože??	Tady se nám to trochu pomíchalo...	Zbláznila ses? Poď zpátky...	Se sestřičkou a její paničkou...

Ou yeah :o)

Po dlouhé době se znovu vrhám do trochu větší hromadnější aktualizace stránek. Poslední dobou nebyl čas, protože vlasatí tvorové okupovali všechny psací stroje v boudě, takže já se musel zabývat jinými věcmi - například kousáním do poliček, či shazováním skleniček, což je ohromná sranda, která se bohužel nesetkala s takovým ohlasem, jaký jsem čekal a tak jsem se po své akci raději uklidil do svého krytého pelíšku.

Zima

Jistě jste si všimli, že nás už pár týdnů svírá ledová náruč zimy. Jako všichni důležití tvorové na této planetě (psi) mám rád sníh, led a vše, co s tím souvisí, proto jsem se na tuto dobu rozhodl zpomalit vývoj stránek a věnovat se zimním radovánkám.

První setkání se strejdou Andym 6.9.2008